Vyrůstala jsem na malé vesnici, kde každý měl svoje menší či větší hospodářství, pole nebo alespoň zahradu, na které pěstoval svou zeleninu.

I v naší rodině to bylo běžné. Celé mé dětství jsme žili v domě s velkou zahradou, kolem široko daleko louky a lesy. My sami jsme měli okrasnou zahradu a zeleninu pěstovali u babičky, která žila v té stejné vesnici, jen o dva kilometry dál.

U babičky jsem trávila téměř každý den. Na její velké zahradě se odehrávalo neuvěřitelné dobrodružství, na které doteď ráda vzpomínám. Byla jsem šťastné dítě. Svobodné. Milované.

Babička chovala slepice, králíky, krůty, kočky a taky psa. Část zahrady tvořilo pole s bramborami, část sad s ovocnými stromy, skleník a pak ty slepice a králíci. Se zvířaty jsem byla v dennodenním blízkém kontaktu, starala se o ně a pečovala. Sbírala jsem vajíčka, házela slepicím žížaly, chodila pro čerstvou trávu králíkům, nadšeně vískala, když se narodila králičí miminka, vozila koťata v kočáru a zároveň byla v přímém kontaktu se smrtí a viděla babičku, jak stahuje mrtvé králíky z kůže anebo jak sem tam klepla slepici. Maso se tedy u nás jedlo z domácího chovu a vždycky střídmě. Bylo zvykem chystat ke každému jídlu zeleninu a saláty. Pěstovali jsme všechno, co se dalo.

Přišlo mi, že vše je takto v pořádku. I když jsem vnímala určitý vnitřní rozpor a často oplakávala mé mrtvé zvířecí kamarády, nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Zároveň se mi líbilo prožívat velký soulad s přírodou. Každé roční období přinášelo jiné činnosti a mě bavilo se všeho účastnit. Na jaře se oralo a sázelo, v létě se užívalo čerstvého ovoce a zeleniny a uskladňovalo, na podzim zavařovalo a sušilo a v zimě se čerpalo z uskladněných zásob.

Pamatuji si, že jsem byla nejraději na zahradě anebo se sama toulala krajinou. Příroda byla dlouho moje nejlepší kamarádka. Chodila jsem k ní pro rady, pro medicínu, pro úsměvy, pro sdílení.

Když mi bylo 14 let, seznámila jsem se s přítelkyní mého bratra a poprvé se setkala s nejedením masa. A připadalo mi to fascinující i normální. Taky jsem vnímala přijetí v celé naši rodině, kdy nikdo nic nezpochybňoval a mamča vždy připravila vegetariánskou variantu jídla. Pamatuji si, jak jsem se díky jejího vzoru rozhodla, že nebudu jíst maso a vydrželo mi to asi den.

Uběhlo dalších 14 let, byl rok 2013 a já žila v Kanadě. Sice jsem se už dlouho zajímala o zdravý životní styl a stravování, ale po kanadském steaku jsem se mohla utlouct. Přesto to prostředí ve mě podněcovalo jakýsi obrat do sebe sama a návrat k přirozenosti. Dávala jsem přednost kvalitě před kvantitou, zelenině před pečivem, celozrnné mouce před bílou, experimentovala s půstováním a čas trávila především na horách. A tam začaly přicházet první pocity, že chci něco jinak.

Pamatuji si to jako včera. Byla jsem doma a dávala si oběd…a najednou tak zčistajasna přišla otázka: a proč to maso vlastně jíš, co kdybys ho přestala na chvíli jíst?” A toho se chytla má silně ukotvená zvědavost, co to může přinést.

Zpočátku jsem to vnímala jen jako zajímavý experiment, ale k masu jsem se už nevrátila!  Abych tehdy nic nezanedbala, začala jsem hledat informace o tom, co jíst a jak jinak doplnit to, co tělu dodává maso. A tím se odstartoval velký třesk v mém životě!

Bylo to jako objevovat nový vesmír, který přede mnou někdo utajil. Přicházelo tolik nových a fascinujících informací, které ve mě vyvolávaly ještě větší zvědavost a touhu všechno poznat a zažít na sobě samé. Neváhala jsem ani minutu a pustila se do akce. A musím se přiznat, že moje vegetariánství mi vydrželo snad sotva měsíc a já rovnou přešla na veganskou stravu. Byla jsem ohromena a nadšená tím novým světem, chutěmi, kombinacemi, možnostmi ve stravování a informacemi. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tolik skvělého a chutného jídla ještě nikdy nejedla a vařila jeden recept za druhým. Experimentovala jsem s nově poznanými ingrediencemi, u toho sjížděla všechny možné dokumenty a žasla nad tím, kolik lidí takto běžně žije. Připadalo mi, jako bych doteď žila s páskou na očích a neviděla všechny ty stejně smýšlející lidi a možnosti a jen si jela ve své vyjeté koleji, kterou jsem převzala někde v dětství.

Byla jsem k nezastavení a hltala všechny informace, četla články a knihy a ani mi nevadilo, že to nemám v mém „starém“ světě, s kým sdílet. Tento nový svět byl pro mě nesmírně vyživující a naplňující a já se cítila šťastně a vnímala, že jsem objevila určité tajemství života, které se mi pomalinku víc a víc odhalovalo. Měla jsem pocit, že můj život konečně dostává smysl a směr.

Zároveň se s tímto obdobím pojilo hodně bolestných emocí a pocitů. Nikdy dřív jsem neslyšela o jatkách ani o tom, co se tam děje a jak se lidé krutě dokážou chovat ke zvířatům. O to víc jsem prožívala velkou bolest a až jakousi nenávist vůči všem lidem, kteří jsou za to zodpovědní.

Tímto vykrystalizovaly dva aspekty, které mi daly dostatečný důvod a sílu se už nevracet zpět do původního životního stylu a už více nepodporovat to velké utrpení, které v běžném konzumním stravování vnímám. Takže ano, ten etický aspekt byl u mě velmi silný a zároveň neméně důležitým aspektem byl ten zdravotní. A nenávist se s postupem času přetavila v soucit vůči lidem, kteří takto ještě stále žijí a obrovskou vděčnost, že já už  v tom nejedu. Vděčnost a pocit neuveřitelné svobody.

Objevila jsem tolik nových informací o těle, jeho fungování a brzy jsem začala sama na sobě pociťovat důsledky mé změny ve stravování. A byla jsem fascinovaná!

Nevím, po jaké době, ale myslím velmi rychle, jsem začala experimentovat s čistě syrovou stravou, tedy raw food. A jestli doteď to byl nový vesmír, tak odteď to bylo několik vzájemně se prolínajících vesmírů! Můj život se probarvil do barev, které jsem nikdy neviděla a ani nevěděla, že existují.

A tím se můj život stal mnohavrstevnatým a do života mi přišla další témata jako převzetí zodpovědnosti za své zdraví, ekologie, udržitelnost, přirozenost, zdravá domácnost, práce s energií, dechem a pozorností, prostředí kolem nás, půstování, očisty těla, meditace, rituály…a celé bych to nazvala jako celostní přístup k tělu a životu. Začala jsem se vracet ještě víc vědoměji do přírody a rozvzpomínala jsem se na všechno to, co mi už jednou příroda ukázala. Dnes kombinuji vařenou veganskou stravu s raw food (živou stravu) a můj život dostal zcela jinou příchuť.

Cítím velkou radost za tuhle cestu a svou vnitřní moudrost. Nejčastějším důvodem, proč lidé mění svůj způsob stravování, je nemoc, bolesti nebo nadváha. Já ani jedno díkybohu nemusela podstoupit a za to jsem nesmírně vděčná. Přestože jsem byla zdravá, vitální, energická a nic zvlášť mě netrápilo, můj zdravotní stav se významně proměnil.

Jako malá jsem velmi trpěla angínami, zajídala své emoce, byla chudokrevná, s nedostatekem železa a v některých chvílích omdlévala. Tyhle „problémy“ má vlastně tak nějak každý, ale já si myslím, že ve zdravém těle tohle být nemá. A je pravdou, že od té doby, co jsem převzala zodpovědnost za své zdraví do svých vlastních rukou, všechny ty jakoby „normální problémy“ jsou pryč!